Samostatnou a nesmírně důležitou součástí úspěšné činnosti Nadačního fondu Rozum a Cit jsou jeho patroni. Známé tváře, které klestí cestu k srdcím všech, kteří jsou ochotni pomáhat. Herečka Naďa Konvalinková má v tomto směru nejen tvář, ale i duši anděla strážného...

Naděnko, jak překonáváš tuto nechvalně unikátní dobu koronavirovou? Přináší ti aspoň něco pozitivního, třeba trochu víc času na odpočinek, čas pro sebe?

V této zvláštní době jsem zpočátku hodně odpočívala. Ani jsem netušila, jak moc jsem byla unavená. Když únava pominula, začala jsem gruntovat, smýčit, vyhazovat, a protože jsem zodpovědná občanka, ani jsem moc z domova nevycházela, nakupovala jsem jen sporadicky. Co si budeme povídat, člověk toho zas tak moc nepotřebuje…Postupně jsem vyprázdnila mrazák a vařila si vždy na dva dny. Snažila jsem se myslet pozitivně a neposlouchat denně katastrofické zprávy. Samozřejmě, že jsem měla starost o své blízké a celou naši zemi, ale byla jsem hrdá na to, jak jsme se dokázali semknout a navzájem si pomáhat. Jsem velmi vděčná všem našim lékařům, sestrám, hasičům, vojsku i policii za statečnost a vytrvalou pomoc bez ohledu na nebezpečí. Vím, že strach je náš největší nepřítel, a proto se denně modlím za všechny, kteří přicházejí o práci, a snažím se vidět světlo na konci tunelu. Světlo nikdy nezhasne a každá bublina jednou splaskne…

Sportovní komentátor Vojta Bernatský přistoupil ke svému patronství v nadaci o něco později, ale o to zodpovědněji. A nutno podotknout, že Naďu Konvalinkovou významně doplňuje. Hlavně svým humorem…

Vojto, jak je to už dlouho, co ses s vervou tobě vlastní pustil do aktivní spolupráce s Nadačním fondem Rozum a Cit a čím tě obohacuje?

Vlastně ani nevím. Zdá se mi, že se známe už desítky let, ale myslím, že se to teď bude blížit té první desítce. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Potkal jsem spoustu úžasných lidí, rodičů a dětí. Tolikrát jsem měl možnost nabít se pozitivní energií, láskou a pocitem sounáležitosti. Tolikrát jsem se ujistil, že rodina a děti v ní jsou tím největším darem. Darem, který by si zasloužilo každé dítě, které spatří světlo tohoto světa.

Přestože velké množství dětí v pěstounské péči není zrovna veselou bilancí, ty kamkoli vkročíš, vneseš dobrou náladu a legraci. Byl jsi takový vždycky?

Jsem životní optimista. Úsměv, radost ze života, z každého dne, to je přeci nezbytné k tomu, abychom se mohli pokusit překonávat nástrahy, které nám život přináší. Pravdou je, že život není vždycky fér. Při setkávání s pěstouny a hlavně dětmi v pěstounské péči často vyslechneme příběhy, při kterých až mrazí. I proto se vždy snažím alespoň na ty naše krátké dýchánky přinášet dobrou náladu a radost. Byl jsem vždycky rodinným a třídním šaškem a tahle životní role mě pořád baví.