Sportovní komentátor Vojta Bernatský přistoupil ke svému patronství v nadaci o něco později, ale o to zodpovědněji. A nutno podotknout, že Naďu Konvalinkovou významně doplňuje. Hlavně svým humorem…

Vojto, jak je to už dlouho, co ses s vervou tobě vlastní pustil do aktivní spolupráce s Nadačním fondem Rozum a Cit a čím tě obohacuje?

Vlastně ani nevím. Zdá se mi, že se známe už desítky let, ale myslím, že se to teď bude blížit té první desítce. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Potkal jsem spoustu úžasných lidí, rodičů a dětí. Tolikrát jsem měl možnost nabít se pozitivní energií, láskou a pocitem sounáležitosti. Tolikrát jsem se ujistil, že rodina a děti v ní jsou tím největším darem. Darem, který by si zasloužilo každé dítě, které spatří světlo tohoto světa.

 

Přestože velké množství dětí v pěstounské péči není zrovna veselou bilancí, ty kamkoli vkročíš, vneseš dobrou náladu a legraci. Byl jsi takový vždycky?

Jsem životní optimista. Úsměv, radost ze života, z každého dne, to je přeci nezbytné k tomu, abychom se mohli pokusit překonávat nástrahy, které nám život přináší. Pravdou je, že život není vždycky fér. Při setkávání s pěstouny a hlavně dětmi v pěstounské péči často vyslechneme příběhy, při kterých až mrazí. I proto se vždy snažím alespoň na ty naše krátké dýchánky přinášet dobrou náladu a radost. Byl jsem vždycky rodinným a třídním šaškem a tahle životní role mě pořád baví.

Jsi skvělý moderátor, imitátor, zpěvák a dvojnásobný táta s velkým srdcem, do kterého se vejdou i děti, kterým pomáháš prostřednictvím nadace. Sportuješ, máš spoustu aktivit, jak to všechno stíháš?

Děkuji moc za kompliment. Vážím si toho. Víš, můj dědeček Láďa vždycky říkal: Vojtíku, jsi na tomhle světě jen na návštěvě a nikdy nevíš, jak vlastně bude dlouhá. Proto bys měl užívat její každou vteřinu. A já se to snažím přesně takhle dělat. Baví mě ta pestrost, baví mě ta dynamika. Největším trestem jsou pro mě tak zvaní loudové pomalsoni, tedy lidé, kterým všechno dlouho trvá. Já vím, že každý nemůže být takový rychloň schnellinger jako já, ale když já ten adrenalin a pozitivní stres vlastně potřebuju.

A ještě máš čas na psaní… Svůj vztah k dětem jsi dal najevo i ve svých dvou knížkách. Kam tě posunula role táty?

Člověk se vyvíjí, a co bylo před pár lety nepodstatné a vzdálené, je najednou tím nejdůležitějším středobodem našich životů. Pro mě a moji manželku Kateřinu jsou jím právě naše osmiletá dcera Eliška a čtyřletý syn Matyáš. Tahle naše parta je dnes pro nás vším - hlavním důvodem i smyslem života. Každý den zažíváme rodinná dobrodružství, radosti i útrapy, ale především spoustu situací, které se už nikdy nevrátí. Abych na ně nezapomněl, rozhodl jsem se je před rokem zvěčnit v knize Dvojtáta.  Říkal jsem si, že si to někdy ten náš páreček přečte a bude s radostí vzpomínat na svého tátu, který na oplátku ocení, když mu pomůžou do schodů. Ta knížka vyšla v nakladatelství Albatros a měla úspěch. Tak jsem v psaní pokračoval a 24. září 2020 vyšla druhá kniha - Tati, už tam budem? Opět deník tatínka čtyřicátníka, který velmi intenzivně a s humorem prožívá příběhy se svými dětmi. Tentokrát i s korona přesahem. Poslední čtvrtina knihy je totiž z doby koronavirové. Moc si přeji a doufám, že se bude knížka opět líbit. Suma sumárum mě role táty posunula do úplně jiné dimenze, ve které bych už chtěl zůstat.

Dozvěděl ses zkušenostmi s dětmi (i s těmi pěstounskými) o sobě něco nového?

Asi jsem se ještě víc ujistil, že jsem cíťa J. A vlastně se za to ani nestydím, když se dojmu. Nemyslím si, že by chlap neměl brečet. Naopak, možná kdyby Ti tak zvaní tvrďáci občas tu slzu uronili, bylo by na světě líp.

Co považuješ ve svém životě za zlomový bod?

Jednoznačně narození dětí. Nejvýstižněji jsem svoje pocity popsal v knize Dvojtáta:

Eliška se narodila jen o tři dny později, než jsem oslavil své 37. narozeniny. Vzpomínám, jako by to bylo teď, jak jsem jel z porodnice domů a pouštěl si pořád dokola písničku od Anny K Tamaryšek. Přes slzy jsem neviděl na cestu a celým tělem mi procházel velmi těžko popsatelný pocit štěstí, hrdosti, dojetí a lásky… Prostě z kluka s dost velkými ďolíčky ve tvářích se najednou stal táta.

A takhle to bylo s Matyášem: Kačenka už leží na sále a já usedám k její hlavě. Prakticky vzápětí se to stane: náš syn se poprvé nadechne a já slyším jeho křik. Matyáš je na světě! "Tatínku, pojďte s námi…" 51 centimetrů a 3.700 gramů živé váhy. Mám zatmění mysli, proudí mnou emoce a doslova mě prostupuje láska. Něco, co člověk zažije jen párkrát za život… Dostávám svého syna do náruče a nesu ho k mamince na sál. Nepláče, zvyká si na světlo a jen pozvolna se mu rozlepují oči. Děkuji doktorovi a začínám si uvědomovat, že jsem dvojtáta. 

Letošní rok byl a stále je ve znamení koronavirové pandemie. Nemůžu proto vynechat otázku, jak se tato mimořádná situace dotkla tebe?

Jsme spolu, jsme pozitivní a naštěstí zdraví. To je nejdůležitejší. V karanténě jsem se často měnil v nesmlouvavého učitele Vojtěcha Hnízda a docela nás to s naší Eliškou bavilo. Prostě je teď klíčové neztrácet hlavu, nečíst pořád dokola nové zprávy ( pokud tedy nejde o televizní Branky, body, vteřiny ), udržovat si smysl pro humor a věřit, že rok 2020 se už nebude opakovat. Tahle doba bohužel na plánování moc není. Jinak už bych měl spoustu nápadů, kam zase budeme cestovat. Těším se na každý den s rodinou, těším se na Vánoce a věřím, že budeme zdraví a všechno se brzy zase dostane do pohody.

Jak by vypadal tvůj ideální den bez nebezpečí virů a bez povinností?

Jsme s rodinou a přáteli na pláži, Tichý oceán jen nepatrně šumí, palmy nás stíní, popíjíme mojito a tiše sledujeme naše hrající si děti. Před sebou mám notebook a začínám psát svojí další knihu…

 

Hana Švejnohová, moderátorka