Rozhovor s Naďou Konvalinkovou

Samostatnou a nesmírně důležitou součástí úspěšné činnosti Nadačního fondu Rozum a Cit jsou jeho patroni. Známé tváře, které klestí cestu k srdcím všech, kteří jsou ochotni pomáhat. Herečka Naďa Konvalinková má v tomto směru nejen tvář, ale i duši anděla strážného...

Naděnko, jak překonáváš tuto nechvalně unikátní dobu koronavirovou? Přináší ti aspoň něco pozitivního, třeba trochu víc času na odpočinek, čas pro sebe?

V této zvláštní době jsem zpočátku hodně odpočívala. Ani jsem netušila, jak moc jsem byla unavená. Když únava pominula, začala jsem gruntovat, smýčit, vyhazovat, a protože jsem zodpovědná občanka, ani jsem moc z domova nevycházela, nakupovala jsem jen sporadicky. Co si budeme povídat, člověk toho zas tak moc nepotřebuje…Postupně jsem vyprázdnila mrazák a vařila si vždy na dva dny. Snažila jsem se myslet pozitivně a neposlouchat denně katastrofické zprávy. Samozřejmě, že jsem měla starost o své blízké a celou naši zemi, ale byla jsem hrdá na to, jak jsme se dokázali semknout a navzájem si pomáhat. Jsem velmi vděčná všem našim lékařům, sestrám, hasičům, vojsku i policii za statečnost a vytrvalou pomoc bez ohledu na nebezpečí. Vím, že strach je náš největší nepřítel, a proto se denně modlím za všechny, kteří přicházejí o práci, a snažím se vidět světlo na konci tunelu. Světlo nikdy nezhasne a každá bublina jednou splaskne…


Ty jsi vždycky byla a navzdory všem okolnostem zůstáváš stále pozitivně naladěná. Co ti dává tu sílu slunce, kterou kolem sebe vyzařuješ?

Vím, že termín pozitivní myšlení je trochu zprofanovaný, ale já opravdu věřím, že co do Vesmíru pošleme, to se nám děje. Jde o to, pokusit se zastavit negativní myšlení. Stačí jen na minutu zavřít oči a sledovat, kolik myšlenek, úzkostí a strachů nám hlavou projde. Zkusit si na každou takovou negaci říct: chyba!  A představit si něco hezkého. Jen na chvíli… a uvidíte, že vám den začne líp!


Pocit štěstí přináší každému člověku něco jiného. Kdy tento pocit nastává u tebe?

Je to možná zvláštní, ale pocity skutečného štěstí mívám často díky těm nejobyčejnějším věcem. Hlavně v přírodě, anebo když mám jistotu, že všichni moji blízcí jsou v bezpečí.


Jsi dlouholetou a taky patřičně milovanou patronkou nadačního fondu Rozum a Cit. Co bylo tím rozhodujícím momentem přijmout pod svá ochranná křídla právě pěstounské rodiny?

Myslím si celoživotně, že pomáhat si navzájem je přesně to, k čemu by měl každý dříve či později dospět. A děti bez domova pro mě byly jedny z nejpotřebnějších, kterým bych mohla být užitečná. Ostatně, sama mám z dětství osobní zkušenost s pobytem v dětském domově, kde jsme se sestrou z vážných rodinných důvodů musely trávit byť jen přechodné období. Proto je rodina, ať už vznikne jakoukoli cestou, pro mě tím nejdůležitějším základem pro život.


Změnila tato tvoje role něco zásadního v tvém životě? Vidíš třeba určité rodinné vazby a vztahy jinak než předtím?

Když jsem před dvaadvaceti lety začala spolupracovat s Nadačním fondem Rozum a Cit, ani jsem netušila, jak moc to můj život obohatí a kolik radosti můžu darovat! Zažila jsem hodně smutných příběhů, které pěstounská péče pomohla proměnit v kvalitní život. Díky ředitelce nadačního fondu Marušce Řezníkové i díky samotným pěstounům a příběhům dětí, o které pečují, jsem pochopila, jak důležité je nic nevzdávat a radovat se i z těch nejmenších úspěchů. A taky jak důležité a potřebné je odpouštět… Statečnost, laskavost, obětavost a velká srdce pěstounů mě nikdy nepřestávají naplňovat, učit a dojímat.


Za ta léta spolupráce s nadačním fondem nechybí spousta emotivních setkání a zážitků. Zůstal ti některý z nich obzvlášť hluboko v srdci?

Bylo jich mnoho, ale vzpomínám si na jednu rodinu z Moravy, je to už hodně dávno. Manželé, kteří sami nemohli mít děti, si vzali z kojeneckého ústavu holčičku, se kterou si vůbec nevěděli rady. Ani oni, ani lékaři. Až v jejích třech letech vyšlo najevo, že holčička trpí autismem. V té době byla u nás tato významná porucha tabu, existovalo o ní málo informací, ale maminka se nevzdala, nepřetržitě hledala a dokonce překládala z cizojazyčných pramenů, takže se brzy naučili s holčičkou pracovat. Výsledky její i manželovy péče byly tak ohromující, že maminka – mimochodem vysokoškolsky vzdělaná, díky svému úsilí, trpělivosti a nekonečné lásce napsala o svých zkušenostech jednu z prvních příruček pro rodiče autistických dětí. Manželé postupně vychovali celkem pět nebo dokonce šest dětí a udělali pro ně víc než mnozí rodiče pro své vlastní potomky.


A nakonec jednu pohádkovou otázku…Kdybys měla neomezenou moc, čas i peníze, jak bys s tím vším naložila?

Jé, kdyby to šlo, ozdravila bych celou Matičku Zemi, vyléčila oceány, moře, řeky, půdu, rozsvítila bych ve všech hlavách světlo smíření, aby nebyly války, a nenechala bych nikoho hladovět…  Ale zatím tu moc bohužel nemám, a tak nám všem alespoň ŽEHNÁM.

 

Hana Švejnohová, moderátorka
"Myslím, že lepší patronku by si nadace nemohla přát..." (pozn. autorky rozhovoru)

© 2020 Nadační fond Rozum a Cit