V roce 2005 přijala televizní a rozhlasová moderátorka Hana Švejnohová nabídku, aby s nadací jezdila po celé republice a uváděla putovní výstavu fotografií Jana Voběrka Cesty srdce… aneb když rodina vzniká jinak. V roli moderátorky a propagátorky nadačního fondu pak pokračovala nejen v médiích, ale i při dalších akcích, soutěžích i setkáních s dětmi na parníku. Stala se členkou dozorčí rady a je také autorkou několika textů a rozhovorů. Po patnácti letech spolupráce se však otázky nevyhnuly ani jí. Vyzpovídala ji tentokrát ředitelka nadačního fondu Marie Řezníková, která za tu dobu zná Hanku nejlépe…

S Hankou je báječná spolupráce. Na akce přijde vždy s velkým úsměvem, velmi ráda zpívá a také díky ní celým parníkem při setkání pěstounů zní známé melodie. Děti a celé rodiny se k ní rády přidávají. Je empatická a každý životní příběh dítěte i pěstounů ji zajímá. Jsem moc ráda, že slyšela na naši výzvu a je nám mnoho let věrná. Za to jí patří velký dík.   

Hani, kdybys měla do pár vět shrnout svůj vlastní životní příběh, jak by to vypadalo?

Lehčí otázku bys tam neměla, Maruško? Sama víš, že pohled na vlastní život je velmi subjektivní a teprve léta zkušeností člověka naučí rozklíčovat, co v něm udělal dobře a co špatně. A ani tehdy to neví jistě. Můj životní příběh je velmi klikatý, pestrý, bohatý i komplikovaný, ale hlavně plný lásky. Ať už to kdy byla láska šťastná či neopětovaná, manželská, mateřská, v posledních letech babičkovská, anebo ta jediná nezpochybnitelná, a tou je láska rodičů k dětem. Jediná, o kterou by žádné dítě na světě nemělo bojovat. Proto jsem moc ráda, že jsem poznala tolik báječných pěstounských rodin, ve kterých děti tento boj rozhodně svádět nemusí.

Jaká by měla být další kapitola života podle tvých představ?

Já jsem vlastně teprve nedávno, po mnoha urgencích a bezpočtu zklamání konečně ve svém zralém věku přijala zásadu, že konkrétní představy o dalších kapitolách života si už dělat nebudu. Zakázala jsem si to v duchu jedné ze slavných „Čtyř dohod“, která zní naprosto jasně: nic neočekávat.

Co je pro tebe v životě důležitější – partnerství, manželství nebo rodina?

Myslím, že tak jak jsi tyto tři životní hodnoty seřadila, na sebe přesně navazují a měly by v tomto pořadí i fungovat. Jenže dnešní doba je jiná, takže se v lepším případě buď různě prolínají, a v tom horším někoho minou. Všechny tři. Partnerství je dobrým základem pro manželství, ale zdaleka ne každé manželství může být zárukou šťastné rodiny.

Dozvěděla ses za posledních patnáct let o sobě něco nového?

Určitě. Je to dost dlouhá doba na to, abych si uvědomila, jakou sílu má funkční rodina. Jako dítě jsem to tak nevnímala, protože jsem šťastnou a fungující rodinu považovala za samozřejmost. V dospělosti jsem pak dlouho tápala v hledání dokonalého rodinného soužití, občas i na úkor vlastní zodpovědnosti, abych nakonec zjistila, jak malicherné jsou některé moje problémy proti těm, které řeší třeba rodiny s pěti nebo šesti dětmi z různých hnízd.  A když je pak vidím na parníku, jak se radují z vánočních balíčků, zpívají koledy a střídají se spravedlivě u mámy na klíně, mám pocit, že mě těch patnáct let s nadací dost poznamenalo…

Nedávno ti vyšla kniha s názvem, který vzbuzuje zvědavost… Jmenuje se „Mrcha jemně uzená“. O čem je tato tvoje prvotina?

Je tak trochu o všem, co už tu bylo řečeno. Hlavně o lásce, jak jinak. O jejích různých podobách i fázích. Jedna čtenářka mi dokonce řekla, že je to vlastně o celoživotním boji o lásku… Román vydalo nakladatelství Motto a psala jsem ho pro ženy, které už mají něco odžito. Mnohé z nich najdou v příběhu Heleny i část svého života, ve kterém si kladou podobné otázky jako ona. Třeba jestli zůstat v letitém manželství za cenu kompromisů nebo riskovat samotu na svobodě. Nebo jestli stojí za to prosadit své vlastní představy o životě dospělých dětí, anebo se bez výhrad podřídit těm jejich…

Co tě dělá šťastnou?

Pohoda, klid, harmonie… Usmíření. Procházky podzimním lesem, kde hodinu nikoho nepotkám. Výlet s manželem k Pravčické bráně. Můj vnouček, když řekne „Babičko moje milovaná!“… Když mi moje maminka s diagnózou Alzheimerovy choroby po šesté za sebou zavolá a směje se do telefonu. Setkání s kamarádkami. Vydařený oběd pro moji velkou rodinu. A v neposlední řadě pohled na rozjařené pěstounské rodinky, kterým pomáhá nadační fond, jehož můžu být aspoň nepatrnou součástí…

Děkuji za rozhovor, Marie Řezníková