OHLÉDNUTÍ S PŘEDSTIHEM…

"Úsměv je světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma."

Už je to skoro patnáct let, kdy mě náhoda přivedla k jedné sympatické dámě, pro kterou je široký úsměv příznačný. Na akci, kterou jsem tenkrát pořádala, přišla i s manželem, stejně usměvavým jako ona. Neměla jsem tehdy tušení, že za jejich úsměvem se skrývají nejen každodenní starosti rodičů tří synů, ale taky že se už deset let snaží o to, aby v úplných a spokojených rodinách žily i děti, které to štěstí z nejrůznějších důvodů nemají.

Těmi manželi na společenské akci v Mělníku byli Jaroslava a Juraj Málikovi, zakladatelé nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a Cit. Jejich srdce je pro ně doma už bezmála celé čtvrtstoletí…

Prozraď nám, Jaruško, co bylo pro tebe, mámu tří kluků, hlavním motivem k založení instituce na podporu pěstounských rodin?

Motivy byly v zásadě dva. Za prvé jsme jako donátoři chtěli s mým mužem Jurajem mít jistotu, kam plynou naše příspěvky. Zjistili jsme, že pokud bychom chtěli organizovat sbírky pro potřebné a podporu pro ně zprostředkovat, je nutné založit nadaci. Když jsme se zamýšleli, jaké oblasti podpory se věnovat, byla nám nejbližší problematika dětí bez domova, dětí, které nemají to štěstí vyrůstat v láskyplném rodinném prostředí. A to byla motivace vydat se cestou, v níž se snoubí rozum a cit…

Jaká byla cesta od myšlenky k realizaci?

Jak už to tak bývá, poznala jsem ve správný čas ty správné lidi. Slyšela jsem v rádiu rozhovor se zasloužilým pěstounem, který prostřednictvím sdružení pěstounských rodin podporoval další náhradní rodiny. Seznámila jsem osobně s pěstounskými rodinami, které jsme začali podporovat, a také s odborníky, kteří mě zasvětili do problematiky. Tato cesta byla v souladu s mým přesvědčením, že nechci podporovat dětské domovy, ale hledat všechny možnosti pro rozvoj náhradní rodinné péče.

Za dvacet pět let práce už se dá bilancovat. Co vidíš v té svojí osobní bilanci jako největší úspěch?

Tady patří především velké poděkování paní Marii Řezníkové, která Nadační fond Rozum a Cit řídí už více než dvacet let, a to s velkou citlivostí, entuziasmem a úžasným nasazením. Nadační fond má své stálé věrné dárce i důvěru klientů. Podpora se měnila podle rozvoje systému péče o pěstounské rodiny. Od materiální pomoci, především se stavebními úpravami domovů pěstounských rodin, přes zařizování pokojíčků pro děti, až k podpoře služeb pro pěstounské rodiny, což je především vzdělávání a přímá podpora jednotlivých dětí.

Jak se s tvojí iniciativou srovnala tvoje rodina? Kluci bývají na mámu dost žárliví…

Myslím, že naše syny ještě ve školním věku ovlivnilo především to, že jsem je často brávala s sebou na návštěvy pěstounských rodin, aby měli možnost vidět život i z té odvrácenější stránky. Kluci tak odmala vnímali sílu lásky a obětavosti, kterou pěstouni vyzařovali. Uvědomovali si, jaké hodnoty jsou pro pěstouny důležité a jak tím ovlivňují životy dětí bez jiné možnosti vyrůstat s dospělými, kterým na nich záleží a kteří jim dávají pocit blízkosti a bezpečí. Dnes jsou synové dospělí, stále se o toto téma zajímají a někdy mě dokonce zastupují.

V rodinných záležitostech se většinou angažují víc ženy. Jak se v tomto směru uplatnil tvůj muž Juraj a jaké bys mu přisoudila největší zásluhy?

S Jurou jsme byli v tomto směru stejně naladění a na pomoci pěstounům mu velmi záleží. Vždycky hledal především zdroje finanční podpory. Já mám dnes terapeutickou praxi a Jura se věnuje rozvoji Rozum a Cit, zapsaného spolku více osobně.

Koronavirus změnil plány miliónům lidí na naší planetě. Znemožnil cestování, které máš tak ráda, a hlavně omezil osobní kontakty. Jaký je tvůj recept, aby člověk nikdy neztratil naději a srdce dětí i jejich rodičů byla šťastná?

Věřím, že nejvíce sil člověk najde sám v sobě a ve vztahu se svými blízkými. Tam bych směřovala nejvíce naší péče a zájmu. Ale zároveň chápu, že dnes to není lehké, jak existenciálně, tak často provozně. Obdivuji rodiče, jak zvládají kombinaci vynucených metod home office a vzdělávání dětí on-line. Přeji nám všem, abychom se za letošním rokem ohlíželi posíleni a hlavně bez pocitu ztráty osobní i občanské svobody.